Je nejlépe zachovaným barokním divadlem na světě. Absolutní unikát.
300 kusů kulis a asi 600 kusů kostýmu. Ve Švédsku je podobné divadlo, ale na rozdíl od českokrumlovského divadla je už v novějším klasicistním stylu a nemůže se rovnat ani počtem rekvizit.
Příklady kulis - sloupová síň, les, chrám, slavnostní síň, vojenský tábor, zahrada , ulice, mořský přístav, žalář , měšťanský pokoj, kabinet atd. Pro výměnu kulis stačilo jen asi 10 sekund.
Hloubka prostoru byla docilována (jeviště má hloubku jen asi 13 m) odstupňovanou velikostí kulis. Největší má výšku asi 6,5 m.
Pod jevištěm je tzv. dolní mašinérie - originál podlaha , kulisy, strop, propadliště, nápověda. Nové - lana a rumpál , rámy.Horní mašinérie obsluhovala horní části kulis a zakrytí stropu.
Kulisy se vyměnily všechny najednou - po přehození háků - rumpálem.Divadlo už nebude nikdy otevřeno pro představení. Jediná představení jsou experimentální - při kterých odborníci zkoumají další možné využití techniky. Zatím ještě nebyl např. zcela rozluštěn způsob komunikace mezi obsluhou horní a dolní mašinerie.
V hledišti mohlo sedět asi 250 diváků. Lože byla pro vrchnost - Schwarzenbergy.Dva východy pro případ požáru.
Četnost představení byla i v době vzniku dost malá 1765. Pár desítek za rok. Později to bylo méně a méně.
Zvukové efekty - bouře, vlnobití, déšť.
Osvětlení bylo svíčkami.
První nepřímé zprávy o počátcích divadelní kultury na zámku v Českém Krumlově pocházejí z konce 15. století. Ke skutečnému rozkvětu divadelního života pak došlo za vlády Viléma a Petra Voka z Rožmberka v 2. polovině 16. století. V roce 1675 nechal kníže Jan Kristián I. z Eggenberku vybudovat divadelní scénu v tzv. Jelením sále krumlovského zámku, avšak již v letech 1680 - 1682 dal postavit novou samostatnou divadelní budovu na V. nádvoří, tedy v místech, kde stojí dodnes zachované divadlo. V letech 1765 - 1766 byla Josefem Adamem ze Schwarzenberku tato budova upravena, vybavena novým zařízením a dekoracemi. Unikátní techniku na výměnu kulis a ostatních dekorací zhotovil vídeňský tesař Lorenz Makh, nástěnné malby, dekorace stropu, opona a kulisy byly vytvořeny rovněž vídeňskými malíři - Hans Wetschel a Leo Märkl.
Barokní divadlo na zámku v Českém Krumlově reprezentuje vyspělou barokní scénu. Původní divadelní fond je dochován jak v předmětných reáliích - budova, hlediště, orchestřiště, jeviště, jevištní technika (tzv. mašinerie), dekorace,kostýmy, rekvisity, osvětlovací technika, hasicí prostředky atd., tak i v bohaté archívní dokumentaci - libreta, scénáře, texty, partitury, notový materiál, inventáře, účty, ikonografický materiál a jiné informace o divadelním životě 17. - 19. století.S krumlovským barokním divadlem je srovnatelné pouze švédské královské divadlo v Drottningholmu u Stockholmu z roku 1766, které se rovněž dochovalo i se svým technickým zařízením, jehož dekorace jsou ovšem až ze 70. let 18. století a vykazují již klasicistní rysy. Krumlovské dekorace naproti tomu vycházejí ze stylu ilusivního evropského baroka, jehož nejvýznamnějším představitelem byl italský scénograf a vídeňský dvorní divadelní architekt Giuseppe Galli - Bibiena.V letech 1966 - 1997 bylo divadlo uzavřeno pro veřejnost a po ukončení podstatné části restaurátorských prací byl v září 1997 zahájen zkušební prohlídkový provoz.Technické zařízení jeviště (tzv. mašinerie), dochované dosud v původním stavu, je příkladem vyspělé barokní divadelní mechanizace a kinetiky dokonale odpovídající inscenačním záměrům barokního divadla. Tato velmi přesně a pečlivě propracovaná mašinerie sestává především ze zařízení na výměnu kulis.
Zavěšením kulis do posuvných rámů, pohybujících se po dřevěných kolejničkách umístěných v podjevištním prostoru bylo umožněno připravit najednou sled tří různých scén. Manipulace s rámy a jejich pohyb umožňovalo technické zařízení sestávající z mohutné dřevěné hřídele s pákami, od níž byla vedena lanka ke kulisovým rámům, a to jednak přímo, jednak přes kladky připevněné v rámech na zdi. Otočením hřídele bylo dosaženo toho, že se současně zasunovaly zpět kulisy jedné scény a zároveň vyjel dopředu další soubor kulis.
Podobnými, avšak poněkud menšími hřídeli umístěnými nad jevištěm byl ovládán pohyb sufit a především všech prospektů a opony. Při správné koordinaci provaziště s "podpalubím" může pět až šest mužů provést plynulou výměnu scény během šesti až dvanácti vteřin.
Kromě této mechanizace výměny kulis bylo jeviště zámeckého divadla poměrně bohatě vybaveno i různými zařízeními, jež umožňovala použití scénické kinetiky. Barokní zálibě v překvapivých scénických efektech odpovídá velký počet propadel. V prostoru pod jevištěm byly postaveny čtyři zdviže ze dřeva, jimiž se herci mohli spustit do podjevištního
prostoru nebo naopak být vyneseni na scénu. Bylo však možno otevřením všech odklopných a odnímatelných desek podlahy jeviště vlastně v jeho ploše úplně zrušit. Prakticky byla tato možnost využívána zvláště při mořských scénách. K tomu účelu byla scéna vybavena zvláštním zařízením a několik těchto přístrojů je dosud zachováno. Jejich podstatou je hřídel s klikou a křížově přidělanými příčkami opatřenými na konci malými kolečky. Při pohybu vznikajícím otáčením hřídelí bylo nadzdvihováno údery příček ilusivně pomalované plátno umístěné nad tímto strojem, takže dojem vlnící se hladiny byl velmi přesvědčivý. Pokud jde o další kinetická zařízení, je třeba upozornit na typické barokní "létací stroje", které umožňovaly spouštění herců na jeviště. O tom, že existovaly i na krumlovské zámecké scéně, svědčí dvě hrubé sedačky s mohutnými kovovými kruhy pro zavěšovací lana.
Autor divadelní techniky krumlovského zámeckého divadla je dosud neznámý. Pro knížecího syna Jana Nepomuka ze Schwarzenberku jako pro diletanta to byl úkol příliš speciální, kdežto tesaře Laurentina Makha lze považovat v tomto případě spíše jen za řemeslnou výkonnou sílu.
Z původních zařízení pro vytváření zvukových efektů se dochovalo v krumlovském divadle dvojí zařízení k vytváření hřmění. Je to jednak jednoduchý čtverhranný buben s dvojitou paličkou na víření, jednak úzká prkenná šachta po levé straně jevištního portálu, v níž zvuk hřmění vyluzovaly kamenné koule zarážející se při dopadu o stěny. Zvukového efektu padajícího deště bylo docilováno tzv. prškou,
jejíž princip sestával z otáčecího plechového bubnu na levé galerii nad jevištěm, v němž byl přesypán písek. Z dalších scénických rekvizit, které se z původního zařízení divadla dochovaly, můžeme jmenovat např. pojízdný kramářský stánek, na jehož zadní vnitřní stěně jsou namalovány police s různým zbožím, dále miniaturní markytánský vozík, fontánu nebo stojky cypřišů, citrusovníků, oranžovníků a vinic s transparentními plody .
Co se osvětlení scény týče, bylo prováděno svíčkami a malými lojovými lampičkami. Hlediště zámeckého divadla osvětlovaly svíce v nástěnných raménkách, proscénium pak svíčkové kandelábry po obou stranách. Tato světla svítila neustále po dobu představení. Orchestřišti zámeckého divadla poskytovala světlo řada svíček umístěných na dlouhém oboustranném notovém pultu. Hrací plochu osvětlovala takzvaná světelná rampa, umístěná na předním okraji jeviště zámeckého divadla. Tuto rampu bylo možno pomocí zvláštního rumpálu spustit pod úroveň jeviště a docílit tak potemnění nebo rozzáření přední části scény.
 |  |  |
Postranní kulisy, zavěšené na pohyblivých rámech, byly vybaveny svícemi s plechovými stínítky umístěnými na otočné žerdi upevněné na zadní stěně posuvného kulisového rámu. Odtud osvětlovaly dekorace za nimi. Pootočila-li se žerď tak, že stínítka zakryla světla směrem do scény, pak jeviště potemnělo. Tím divadelníci docilovali změnu intenzity světla podle požadavků děje. Tento princip osvětlení vyhovuje zcela baroknímu ilusionismu. Tím, že se světlo vzdaluje od diváka, je zvýrazněn dojem hluboké perspektivy, kterého se snažil dosáhnout divadelní malíř. Nasvítíme-li divadlo způsobem dnes běžným, tj. zepředu intenzivním světlem reflektorů, plastický dojem dekorace malované na plátně do jisté míry zmizí.
V současné době se svíčkové osvětlení z pochopitelných bezpečnostních důvodů nahrazuje osvětlením elektrickým. Jde o švédský systém - elektrickou nápodobu svíček, jejichž plamen září jako plamen svíčky a rovněž tak pohybem reaguje např. na závan vzduchu. Na vzdálenost jednoho metru člověk stěží rozezná plamen elektrické svíčky od plamene svíčky skutečné. Popsané elektrické svíčky osvětlují prozatím jen hlediště a portál, zatímco v orchestřišti jsou svíčky skutečné. Scénu doposud osvětlují žárovky nízké intenzity, které budou pravděpodobně rovněž nahrazeny elektrickými svíčkami.
Kostýmy a rekvizity zámeckého divadla
Bohaté vybavení krumlovské zámecké divadelní garderoby v době eggenberské (tj. v poslední třetině 17. století) můžeme dnes spíše jen tušit z početných archivních dokladů, obsahujících výčet materiálů nakoupených pro kostýmy v jednotlivých letech. Do dnešní doby se z této doby dochovaly pouhé tři kostýmy: mužský soukenný oděv ve dvou exemplářích a černá pláštěnka z hedvábného sametu.
Během 18. století a 19. století byla krumlovská garderoba postupně rozšiřována. Zachovaná kolekce, čítající dnes téměř 581 kusů, je velice různorodá typologicky, použitým materiálem i způsobem řemeslného zpracování.
Nejatraktivnější a po stránce uměleckořemeslné nejhodnotnější je několik nákladně zdobených kostýmů, které pocházejí přibližně ze 40. let 18. století a nápadně připomínají skvělé kostýmní návrhy vídeňského scénografa a návrháře divadelních kostýmů Antonia Daniela Bertolliho. Jedná se nepochybně o kostýmy pro italskou heroickou operu (tzv. opera seria). Odpovídají barokní představě o úboru antického hrdiny. Jejich střih je zcela podřízen pravidlům dobové módy. Antikizující prvky naznačují jen určité prvky. V nejvýraznějším případě jsou to našívané látkové šupiny v partii ramen a pasu představující na vínově červeném kabátci šupinovou zbroj. Jen nepatrně věrohodněji se antikizujícímu tvarosloví přibližují drobnější oděvní doplňky: šitá hedvábná čapka ve tvaru antické přílby, dva krátké kyrysy z plechových šupinových plátků, kolekce příleb z plechu a papírmaše aj.
Zajímavá je rovněž skutečnost, že na stěnách Maškarního sálu, který v roce 1748 vymaloval malíř Josef Lederer, se setkáváme s postavami oblečenými do kostýmů, z nichž některé jsou podnes uloženy v krumlovské garderobě. Jmenujme alespoň černý kouzelnický a růžový "turecký" plášť, bílou pierotskou halenu, vyšívanou jihočeskou krojovou zástěrku či tmavofialový, žlutými průstřihy zdobený pánský kostým v renesančním stylu.
Výjimečné místo zaujímá ve sbírce modrá soukenná vesta, zdobená množstvím zelených prýmků a knoflíčků, ve které se v jednom z okenních výklenků Maškarního sálu zpodobnil sám malíř Lederer.
Nejpočetnější skupinu krumlovských kostýmů lze časově zařadit zhruba do poslední třetiny 18. století - tedy do doby po schwarzenberské přestavbě divadla v letech 1766 - 1767.
Při konfrontaci inventáře z roku 1807 s dnešním stavem zámecké garderoby můžeme řadu kusů spolehlivě identifikovat. Za zmínku stojí např. plátěné taneční kostýmy rybářů, obleky pro dětskou taneční skupinu nebo livreje pro členy zámecké kapely. Oblibu pantomim a commedie dell´arte připomínají dvě bílé pierotské haleny, či pruhovaný oblek patřící snad postavě Mezetina.
V zámeckých depositářích se dále dochovalo několik drobnějších rekvisit jako Amorův luk a toulec, turbany, botky představující nestvůrné tlapy a drápy, dvojí kroužkové brnění s přílbami, harlekýnova plácačka a lékařská stříkačka.
 |  |  |
I když snad původ některých těchto rekvisit je pozdější (např. plechový drak), všechny svým charakterem odpovídají tradici barokního divadla. Byly nedílnou součástí scény a vzhledem k jejich ojedinělosti v našich poměrech je jejich cena neobyčejně velká.
V současné době lze vybrané zrestaurované kostýmy shlédnout na výstavě barokních kostýmů v budově Mincovny na II. nádvoří zámku (Zámek č. p. 59 - Mincovna).
 |  |
Obsazení a rozsazení orchestru 17. a 18. století se podstatně lišilo od dnešních zvyklostí. Orchestry především nebyly v dnešním slova smyslu dirigovány. Kapelník seděl u cembala a svou hrou spolu s prvním houslistou řídil hru celého ansámblu. Tento způsob řízení se pochopitelně odrazil také na rozsazení hráčů. Cembalo bylo ve větších orchestrech často obsazováno dvakrát a oba nástroje pak byly umístěny proti sobě na obou koncích orchestřiště. Ostatní nástroje tvořily dvě řady mezi cembaly, a to tak, že první řada /1.housle, violy a hoboj/ seděla zády k publiku a čelem ke scéně, řada druhá /2.housle, violy a hoboj/ naopak zády k jevišti a čelem do hlediště. Basové nástroje, jež tvoří spolu s cembalem jakousi rytmickou skupinu barokního orchestru /tzv. basso continuo/, byly rozděleny a umístěny k oběma cembalům.
Orchestřiště krumlovského divadla je zajímavé tím, že se zde dochoval unikátní oboustranný podélný notový pult, jehož tvar a velikost předpokládá výše popsané uspořádání orchestru. Doposud se daří uchovat v orchestřišti osvětlení původního barokního typu, které je využíváno při zkušební produkci v zámeckém divadle.
 |  |
Dekorace divadla
Současně s výstavbou divadelního sálu zámeckého divadla v Českém Krumlově byly pořizovány divadelní dekorace. Literatura zaznamenala na základě pramenů zprávu o jednání knížete Josefa Adama ze Schwarzenberku se známým freskařem a malířem architektur Josefem Hagerem. Jinak blíže neznámý Jan Marchand píše 9. ledna 1766 knížeti, že mu odesílá tři kresby tohoto malíře pro krumlovské divadlo, představující portál, dekoraci sálu a pokoje. Současně zpravoval knížete, že na ostatních návrzích malíř pracuje a že za všechny předpokládané práce požaduje 4.000 zlatých včetně barev a opatření pomocníků. V dalších dvou týdnech dokončil Hager ještě návrh opony a návrh dekorace chrámu, města a žaláře a začal pracovat na návrhu zahradní dekorace. Kníže však mezitím zřejmě dostal výhodnější nabídku od dvou vídeňských malířů divadelních dekorací, s nimiž uzavřel smlouvu 18. ledna 1766. Malíř Hager, jehož návrhy nebyly realizovány, dostal za dosud vypracované skici a za cestu do Krumlova odškodné 24 dukátů.
Dva zmínění vídenští umělci, kteří byli povoláni vytvořit krumlovské divadelní dekorace, byli dvorní divadelní malíři Hans Wetschel a Leo Märkel, kteří se zavázali v uvedené smlouvě zhotovit za 2.000 zlatých oponu a dekoraci lesa, zahrady, kabinetu, ulice, vězení, mořského přístavu a vojenského tábora. Průběh jejich prací lze archivně sledovat od ledna roku 1766, kdy přijeli do Krumlova, až do února roku 1767, kdy dostali nový úkol zhotovit dekorace obyčejného pokoje a "sálu, který lze vzadu spojit s chrámem".
Oba umělci navazují v tomto svém díle na tradici vídeňského divadelního umění první poloviny 18. století, především na dílo Giuseppe Galli-Bibieny, jež jim sloužilo v některých případech jako přímý vzor a předloha.
V zámeckém divadle v Českém Krumlově se ve vzácné ikonografické úplnosti a celistvosti dochovala nejen původní opona, ale všechny divadelní dekorace, které malíři Wetschel a Märkel pro tuto scénu vytvořili.
Oponu tvoří figurální alegorická skupina, komponovaná na střední osu s dekorativním rámcem, se začleněnými hudebními emblémy a ústřední scénou. Představuje apotheosu svobodných umění s výjevem Pallas Athény, kladoucí věnec na obelisk, kolem něhož se lehce vznášejí putti, představující astrologii, matematiku, geometrii a geografii.
Všechny exteriérové scény navazují perspektivně na architekturu proscénia a jevištního portálu. Je tím docilováno plynulého přechodu mezi hledištěm a jevištěm, a tím úplné jednoty těchto prostorů (Jeviště zámeckého divadla). Vytváří se tak jednotný, rovnoměrně prosvětlený divadelní prostor, zcela v duchu vrcholně barokního ilusionismu v jeho krajní podobě. Hloubkovým odstupňováním prostoru se dociluje systémem plochých postranních kulis, sbíhajících se do hloubky jeviště směrem k malovanému prospektu uzavírajícímu opticky i významově prostor. Pro obrazy exteriérů jsou společné sufity oblohy a mraků. Jednotlivé scény je možno drobnými úpravami nebo výměnou zadních prospektů upravit ještě na další obrazy.
Jednotlivé dekorace exteriérové:
1) Scéna lesa se skládá z pěti dvojic postranních kulis s malbou divoce pokroucených stromů, jež se uplatňují i na zadním prospektu s průhledem do malebné lesní krajiny s můstkem přes potok.
2) Scéna zahrady má osové řešení: v bočních kulisách se souměrně a pravidelně střídají podle principu francouzské zahrady cypřiše a vázy, plastiky, zděné portiky, besídky a fontány. Scénu uzavírá prospekt s obrazem záhonového parteru se sochami a trojicí glorietů. K zahradní scéně patří ještě stojka fontány a stojky cypřišů opletených květinovými girlandami a dále citrusovníků a pomerančovníků s transparentními plody.
3) Scéna město je vytvářena běžným způsobem čtyřmi páry postranních kulis s různě architektonicky utvářenými domy. Zadní prospekt znázorňuje malé náměstíčko s obeliskovou kašnou, nárožním palácem a dvojicí ulic, tvořenými nízkými jednopatrovými štítovými domy rozbíhajícími se do rohů zobrazeného prostoru, v jehož pozadí se rýsují nad domovními střechami věže a střechy gotisujícího a barokního kostela.
4) Scéna vojenského tábora se vyznačuje větší pestrostí a teplejší barevnou škálou než předchozí exteriérové dekorace. Na postranních kulisách je zobrazeno několik řad stanů s cibulovitými kupolemi, různé součásti vojenské výstroje a výzbroje s válečnými stroji. Na prospektu je zachycena širá planina s vojenským ležením a se vzdáleným městem a horami v pozadí.
5) Scéna obleženého města vznikla doplněním táborové scény stojkami hradby s baštami a branou.
6) Scénu přístavu tvořil prospekt s mořskou zátokou s majákem a roztroušenými domy na skalnatém břehu. Měla jen jediný zadní pár kulis, z něhož se zachoval jen levý kus, představující záď námořní plachetnice s vlajícími korouhvemi. V popředí se tato scéna kombinovala s jinou dekorací, buď s kulisami vojenského tábora nebo lesa apod. K dekoraci moře patřilo mnoho drobnějších doplňků, z nichž některé se dochovaly (čluny, namalované na plochých stojkách, "žralok", což je označení pro bleděmodrého delfína s růžovou tlamičkou, nízké vykrajované pásky vlnek a nízké stojkové bariéry představující ve dvou širokých pásech nízký stoupající svah porostlý révovými keříky s transparentními hrozny.
Každá z interiérových dekorací měla vždy vlastní sufity představující strop vhodný k rázu každé místnosti.
7) Scéna měšťanského pokoje má na bočních kulisách stěny členěné mohutnými pilastry s hlavicemi, na nichž je malované zrcadlo nebo obraz, a na něž sbíhají pásy kasetového stropu. Stěny mají prolomená okna nebo dveře, zadní prospekt má uprostřed otevřené dveře odhalující další prostor a po stranách dvě niky s kamny a kabinetem.
8) Scéna kabinetu je blízká předchozí dekoraci shodou svého osového uspořádání. V bočních stěnách členěných plochými pilastry s ornamenty nesoucími na volutových konsolách členěný plochý strop s nástropní malbou, jsou prolomena vysoká okna. Na zadním prospektu jsou po stranách symetricky řešené portály s rokokovými ornamenty nad římsami a uprostřed nika osvětlená okny, se stolkem uprostřed. Tato scéna se vyznačuje větší barevností s použitím žluté a růžové a se složitějšími formami malované architektury.
9) Scéna žaláře je již podstatně složitější než obě zmíněné dekorace a je pojata v kosém pohledu (tzv. Winkelperspektive, maniera di vedere le scene per angolo) v podobě klenuté žalářní síně s mučidly otevírající se arkádou s dvěma lomenými oblouky do světlejší předsíně a na schodiště. Jedná se zároveň o nejmělčí scénu - tvoří ji pouze dva páry bočních kulis. Naproti tomu
10) Scéna slavnostního sálu je nejhlubším scénickým obrazem. Byla řešena jako náročný representativní ústřední prostor feudálního sídla. Ukazuje průhled hlubokým prostorem, kde boční kulisy představují části architektury s točitými sloupy z modrého mramoru se sochami a vázami. Na složitě profilovaných římsách spočívá plastický kasetový strop. Druhou variantu této dekorace označuje dopis knížete z února 1767 jako chrám , štítky u manipulačních provazů mají název "hluboký sál". Je charakterizována pouze změnou v zadní části scény se složitým útvarem malované kopule na dvou za sebou řazených závěsech, nesené pilíři a vinutými sloupy, znázorněné dvěma dvojicemi plochých stojek a zakončené v pozadí půlkruhovou apsidou.
Otázka umělecké orientace a předchozí činnosti obou uvedených malířů krumlovských dekorací zůstává archivními prameny zatím neosvětlena. Na základě slohového porovnání je nepochybné, že patří vídeňskému baroknímu okruhu, a že navazovali především na dílo nejvýznamnějšího scénografa své doby Giuseppe Galli-Bibieny.
Dekorace zahrady, ulice, mořského přístavu, kabinetu a vězení vykazují některé slohové příbuznosti s jeho pracemi spíše v jednotlivostech, kdežto u dalších je závislost mnohem těsnější, ba v některých případech lze mluvit dokonce o přímé předloze. Zvláště bylo čerpáno z Bibienova grafického souboru "Architettura e prostettiva", scéna vojenského tábora je zřejmě obměnou dekorace etruského tábora G. Galli-Bibieny pro hradčanské korunovační představení opery J. J. Fuxe "Costanza e Fortezza" z roku 1723. Návrh však ukazuje ještě dále zpět k scénické dekoraci vojenského tábora, jenž je dílem Bibienova otce Ferdinanda a C. Nic. Servandoniho. V této souvislosti je třeba upozornit i na úzkou spojitost s návrhem dekorace vojenského tábora ze zámku Jaroměřice nad Rokytnou, kterou je možno přisoudit G. Galli-Bibienovi.
